Kytlice
Kytlice se proslavily mimo sklářství neobvyklým soustředěním umělců na jeden čtvereční kilometr, především v poválečném období. Pamětníci dodnes vzpomínají na řadu tehdy mladých, bujných adeptů herectví i na dobrodružství s nimi zažitá. Vlastimil Brodský, Karel Houska, Zdeněk Řehoř, Vítězslav Vejražka, Lumír Čívrný, Ivo Žídek, paní Světlana Svozilová a s nimi další umělecké profese objevily uprostřed Lužických hor pravý zálesácký ráj. Slavná malířka Helena Zmatlíková tu ilustrovala Honzíkovu cestu a spoustu dalších dětských knih, u svého tchána Václava Davida, předsedy FS, tu houbařil Vladimír Remek, náš první a zatím poslední kosmonaut, Eduard Golstücker s přítelem Josefem Smrkovským tu možná připravovali Pražské jaro 1968. Je to dlouhá řada dalších zvučných jmen, jejichž potomci v kytlickém chalupaření pokračují. I dnes tu máme herce, herečky, režiséry, dramaturgy, spisovatele, malíře. Kde, to vám tato brožurka nenapoví.
Nechte je v klidu odpočívat, pracovat a hlavně se v tomto krásném kraji bavte a relaxujte i vy. Buďte vítáni.
Kostel sv. Antonína Paduánského
Kostel svou skoro „Ladovskou“ polohou na mírném návrší je nespornou dominantou a chloubou obce, což si někteří z nás již ani neuvědomují. Vznikal za svízelných podmínek, kdy až nesmělé finanční sbírky falknovských farníků nabudily ty správné mecenáše, bez nichž by snad nestál. Obec v té době kostel neměla, ba ani kapličku, nebyl hřbitov, pohřbívalo se v Prysku nebo Polevsku, někdy i v České Kamenici. Trvalo dlouho, než nebožtíci spočinuli v matičce zemi.
Se stavbou se začalo 7. září 1777, kdy byl položen základní kámen. Pozemek poskytl Jan Josef Kittel, část peněz, ač nerad přidal i hrabě Kinský a co bylo rozhodující: z celkové sumy 13 000 zlatých přišlo z daleké Neapole od falknovského rodáka biskupa Antonína Bernarda Gürtlera celých 9 500 zlatých. Tento místní synek obchodníka a pozlacovače skla dosáhl hodnosti doktora theologie a stal se zpovědníkem královny Marie Karoliny, dcery Marie Terezie. Na svou dobu – kariéra!
Do stavby kostela však zasáhla válka s Pruskem, někdo ukradl část peněz, druhý stavební materiál. Nic, co bychom neznali. 10. října 1782 byl kostel nakonec za velké slávy vysvěcen. A náš biskup do něj pumpoval dál. Opatřil vnitřní zařízení, z Itálie přišla cenná umělecká díla, ba sehnal i 2 000 let staré ostatky svatého Eliodora, jenž byly uloženy do hlavního oltáře. A to vše bez sebemenšího tušení, jak kostel v jeho rodišti vlastně vypadá!
Do Falknova, poprvé po mnoha letech, dorazil z Vídně přes Drážďany 19. října 1790 k večeru. Vítaly jej davy lidí ( údajně 1000 ) a první kroky vedly k jeho dílu, ke kostelu. Druhého dne odsloužil ranní mši a věnoval se podrobně stavbě. Prý nebyl příliš spokojen. Z Itálie byl přece jen zvyklý na jiné stavby, před kterými ten „jeho“ kostel byl spíše větší kaplí. Stačil ještě udělit příkazy k dalším dodělávkám a výzdobě a nastal čas návratu. Při cestě zpět jej v Římě 30. dubna 1791 stihla mrtvice, které do měsíce podlehl.
Vnitřní výzdoba kostela byla vskutku excelentní. Řada vzácností bývala před nedávnými lety uložena na prázdné faře, ze které si vlivný policejní potentát zřídil rekreační chalupu a po jejím opuštění se mnoho věcí nedohledalo, ostatní díla z mramoru i dřevěné plastiky, umístěné v kostele zmizely po několika nájezdech zlodějů. Něco se díky zdejšímu správci farnosti panu Jiřímu Čunátovi podařilo společně s policií zachránit, něco ne. Proti dobovým fotografiím působí dnes kostel docela chudě. Po celkové obnově v roce 1996 se do svého oltáře nevrátil z litoměřické diecéze ani svatý Eliodor. Socha Madony z carrarského mramoru od neapolského sochaře F. Queroly, kdysi chlouba kostela, je dnes součástí expozice Národní galerie v Praze. Kostel sv. Antonína Paduánského i hřbitov s dochovanými náhrobky ctihodných občanů jsou chráněnou památkou.
Vlaková doprava
Pokud nemáte vlastní auto, což je asi zcela výjimečné, má obec dostatečně husté vlakové spojení oběma směry. Za humny směrem na východ se rozkládá liberecký kraj a mnoho zajímavých míst, na druhou stranu kraj ústecký se svým Hřenskem, Benešovem nad Ploučnicí, Děčínem, Tiskými stěnami, Jetřichovicemi, Národním parkem České Švýcarsko nakonec i Ústím nad Labem. Na hosty čeká nedaleká rozhledna na Jedlové i zbytky hradu Tolštejna s příjemnou restaurací. Pečlivým plánováním nabízených tras jste do večera opět doma. Jízdní řády by měl mít k dispozici každý ubytovatel.
Vlaknímavého návštěvníka by měla zarazit pouhá kytlická zastávka ČD v porovnáním s mlýnským nádražím, důsledek tvrdohlavosti kytlických sedláků. První vlak, za velké účasti lidu projel našimi obcemi roku 1869 odpoledne, ovšem Kytlicemi bez zastavení, sledován smutnými pohledy. Zastávka tehdy nebyla, natož nádraží. Nikdo se na jeho stavbu nechtěl vzdát potřebných pozemků. Kytličtí, chtěli-li vlakem, capkali na nejbližší stanici, tedy 3 km do Mlýnů. „Svou“ skromnou zastávku měli až po dlouhých 30 letech – přesněji od 1. června 1889 za laskavého svolení generálního ředitelství c.k. privileg. české státní dráhy. Slouží dodnes i když bez obsluhy.
Školní autobus, základní dopravní obslužnost, o prázdninách nejezdí. Jste-li tady mimo školní prázdniny, najdete jeho zastávky v Dolním Falknově před Občerstvením „U Zlatokopa“, na návsi v Kytlicích a ve Mlýnech. Jezdí okolo půl osmé a v půl třetí odpoledne. Neslouží pouze školákům, využít jej můžete i vy.